Dr. Josef Černohlávek   >   Články s právní tématikou

Články s právní tématikou

Stavební spory v České republice a v okolních státech

Bulletin Stavební právo, 02/2018

Zúčastnil jsem se setkání rozhodců i jiný právníků, které pod názvem „Construction Disputes before Arbitral Tribunals and the State Courts[1]” uspořádal ve Vídni 7. června 2018 spolek Arb|Aut (tedy Arbitration – Austria[2]). Některé názory, které zde zazněly od rakouských a německých právníků, mě přivedly k úvahám, co je specifické pro stavební spory v České republice.

Nejdříve k tomu, co bylo řečeno na semináři o stavebních sporech ve Vídni: Hlavními přednášejícími byli Dr. Florian Haugeneder (rakouský advokát z kanceláře KNOETZL, Vídeň) a Dr Philipp Duncker (německý advokát z kanceláře Hogan Lovells, Mnichov) a po jejich vystoupení následovala diskuse účastníků, kterými byli – nikoliv překvapivě – rakouští a němečtí advokáti a rozhodci.

Německý advokát ve svém příspěvku uvedl, že stavební spory jsou i v Německu extrémně dlouhé a narážejí na značnou přetíženost soudů. Podle Dr. Haugenedera doba takového sporu (od první instance až k rozhodnutí ústavního soudu) může trvat kolem 10 let, zatímco v rozhodčím řízení je stavební věc pravomocně a definitivně vyřešena za 2 – 3 roky. Řečník konstatoval, že soudce německého státního soudu má kvůli své přetíženosti– na rozdíl od rozhodce – na spor méně času, avšak případná pochybení německého soudce lze napravit v odvolacím řízení. Tato možnost korekce u rozhodčího nálezu obvykle chybí. To je podobné, jako v České republice, neboť ani zde nemohou státní soudy přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu (např. skutkové či právní závěry rozhodce)[3] a přezkum rozhodčího nálezu soudem je možný jen z více méně procesních důvodů obsažených v § 31 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).

Rakouský i německý advokát hovořili o důležité roli soudního znalce ve stavebních sporech. I to je podobné, jako u nás. Německý advokát konstatoval, že mnohdy je pro určitou záležitost těžké sehnat dobrého znalce nebo jej zaplatit. Zde mají podle něj výhodu velké stavební koncerny, které si mohou dovolit zaplatit takového nákladného znalce (či znalecký ústav), což ve stavebním sporu se slabší stranou vytváří určitou procesní nerovnost.

Dále se řečníci zamýšleli nad těmito otázkami, které jsou specifické pro rozhodčí řízení:

  • Má rozhodce říci stranám během řízení (před vyhlášením rozhodčího nálezu) svůj předběžný hmotně-právní názor na projednávanou věc? Je to vhodné z hlediska předvídatelnosti rozhodnutí, nebo je to třeba považovat za nepřípustné poučování stran, které způsobuje procesní nerovnováhu?[4] Jako varianta bylo nabídnuto řešení, že se rozhodce stran nejdříve zeptá, zda chtějí slyšet jeho předběžný názor na věc a svůj názor jim sdělí jen v případě, že obě strany projeví zájem.
  • Má mít rozhodce odvahu rozhodovat i v rozporu s panujícím právním názorem či v rozporu s judikaturou soudů vyšších instancí? Zatímco soudce judikaturu respektovat více méně musí, rozhodce nikoliv. Bylo konstatováno, že existují jak odvážnější rozhodci, kteří jsou připraveni rozhodovat v rozporu s panující judikaturou (což je pak vhodné pečlivě odůvodnit), tak i rozhodci opačného typu, kteří judikaturu vždy respektují.
  • Mají mít strany rozhodčího řízení možnost účastnit se každého setkání mezi rozhodci a soudním znalcem?
  • Kdo má zadávat v rozhodčím řízení otázky znalci? Pouze rozhodci, nebo také účastníci řízení?

V návaznosti na tyto názory rakouských a německých advokátů mi dovolte krátkou úvahu na téma, jak je tomu se stavebními spory v České republice. Hovořím-li o stavebních sporech, mám přitom na mysli spory, které jsou obvykle vedeny mezi objednatelem a zhotovitelem stavebního díla, ale může jít také o spory, jejichž účastníkem je projektant, architekt, nebo poškozený majitel nemovitosti sousedící se staveništěm. Příčinou těchto sporů bývají často vady díla a z nich pramenící nároky, pohledávky na zaplacení ceny stavebních prací (evergreenem mezi nimi jsou spory o zaplacení ceny víceprací) a dále jde např. o spory o náhradu škody způsobené stavbou, spory vyplývající z neoprávněného čerpání bankovní záruky (často ze záruky za dokončení díla či za vady díla), spory vyplývající z vad projektové dokumentace nebo z autorských práv architekta. Domnívám se, že tyto stavební spory se u nás vykazují následující znaky:

  • Stavební spory jsou především vleklé, trvají dlouho. To vyplývá z toho, že jejich předmětem je odborná stavařská materie, kterou soudce neovládá, jakož i z rozsáhlosti soudního spisu a z velkého množství důkazů. Soudní spor protahuje mj. velké množství listinných důkazů předkládaných stranami (například desítky stran zápisů ze stavebního deníku, změnových listů nebo výkazů provedených prací, v nichž se soudce těžko orientuje).
  • Ve sporu jde často o vysoké částky v řádu jednotek až stovek milionů korun a mediálně známé jsou i spory s hodnotou plnění přesahující miliardu korun. To je dáno vysokou hodnotou stavebního díla, u něhož se i hodnota opravy či slevy uplatňované v důsledku vad může pohybovat ve vysokých částkách.
  • Pro rozhodnutí stavebního sporu je často nutná znalost odborné stavařské problematiky. Tyto znalosti však soud obvykle nemá a často je nemají ani právní zástupci stran. Stavební spory proto nejsou u mnohých právníků příliš oblíbené, neboť je nutí řešit otázky z oblasti, která je pro ně cizí a příliš se v ní neorientují. Tato neoblíbenost stavebních sporů je častá hlavně u soudců, pro které stavební spor znamená velké množství práce v oblasti, které nerozumí. Advokátovi bývá jeho zvýšené úsilí při vedení sporu obvykle kompenzováno větším honorářem, avšak soudce má plat stále stejný. Advokát má kromě toho možnost nechat si stavební problémy vysvětlit od svého klienta, ale soudce se musí spolehnout jen na to, co sám zjistil z důkazů, a to zejména ze znaleckých posudků[5].
  • Z důvodů popsaných v předchozím odstavci mají soudy někdy tendenci rozhodovat stavební spory na základě formálně-právních argumentů, kterým (na rozdíl od stavebně-technické podstaty sporu) rozumí. Mezi tyto formálně-právní argumenty patří často nedodržení písemné formy pro změnu smlouvy o dílo (častý důvod pro zamítání nároků na zaplacení ceny víceprací) nebo uplynutí promlčecích či jiných lhůt. Takový formální argument pak soudci umožní, aby se nemusel zabývat složitou stavebně-technickou podstatou sporu. Účastníkovi sporu se proto může vyplatit taktika spočívající v tom, že navrhuje soudu právní argumentaci, jež soudci umožní spor rozhodnout rychle a s menším množstvím práce, než kdyby musel provádět rozsáhlé dokazování a řešit stavebně-technickou podstatu sporu.
  • Z toho, že jsou pro rozhodnutí stavebního sporu potřebné stavařské znalosti, které nemá ani soud, ani advokáti stran, pak vyplývá, že u těchto sporů hrají velkou roli posudky soudních znalců. Výsledek sporu pak často závisí na tom, jak se k určité odborné věci vyjádří znalec, který se tak dostává do jakési kvazisoudcovské role. Tato role však znalci nepřísluší, rozhodovat spor může pouze soud. Proto je v rámci stavebních sporů důležitou disciplínou hodnocení znaleckých posudků a případně i polemika se závěry znalce, s nimiž účastník nesouhlasí.
  • Obvyklá je situace, kdy každá ze stran předloží soudu jako důkaz znalecký posudek, jenž sama opatřila,[6] přičemž závěry obou těchto posudků se diametrálně liší. U sporů, kde jde o velké částky, předkládá každá ze stran ke stejné otázce mnohdy několik posudků. Pokud jedna ze stran sporu se znalcovými závěry nesouhlasí, je nutno znalce vyslechnout.[7] Soudu pak nezbude, než nechat zpracovat třetí posudek, jehož závěry jsou pro rozhodnutí sporu zpravidla rozhodující. Tím se spor ovšem dále prodlužuje.

Všechny tyto faktory (včetně nechuti soudu zabývat se složitou kauzou s množstvím důkazů) pak vedou k tomu, že rozhodnutí o sporech ze stavební smlouvy o dílo trvá jen u první instance obvykle několik let.

V případě stavebních sporů je vhodné, aby je rozhodoval člověk, který s nimi má zkušenosti a má i určité povědomí o odborné stavebně-technické stránce věci. V tom spočívá výhoda rozhodčího řízení, neboť rozhodcem (členem rozhodčího senátu) může být i osoba bez právnického vzdělání, ale zato se  vzděláním a zkušenostmi z jiné oblasti (např. stavař). Právě proto by rozhodčí řízení mohlo být vhodným nástrojem k řešení stavebních sporů. Bohužel, rozhodčí řízení u nás momentálně prochází krizí důvěry a má pověst korupčně klientelistického mechanismu, který nekalým způsobem ovlivňuje rozhodnutí ve prospěch silnější (vlivnější) strany. Ke špatné pověsti rozhodčího řízení přispívá i to, že rozhodce není motivován k tomu, aby odvedl svou práci důkladně – pravomocný rozhodčí nález totiž nelze přezkoumat po věcné stránce (pokud si strany sporu nesjednaly přezkum nálezu jinými rozhodci), takže rozhodce se nemusí obávat toho, že jeho nález zruší odvolací instance kvůli věcným vadám. Naproti tomu soudce státního soudu je k důkladnějšímu provádění důkazů a k podrobnějšímu odůvodnění rozsudku motivován hrozbou, že odvolací soud jeho rozhodnutí zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.

Je zajímavé, že v sousedním Rakousku, což je také malý stát, kde se také zná každý s každým, jsem o krizi rozhodčího řízení neslyšel. Rozhodčí řízení tedy zjevně fungovat může. Domnívám se, že příčina našich problémů rozhodčího řízení nespočívá v právní úpravě, ale v lidech – v osobách rozhodců. Proto je na účastnících sporu, aby si v případě, že jako způsob řešení sporu zvolí rozhodčí řízení, našli rozhodce nejen s dostatečnými odbornými znalostmi, ale i s vysokou mravní integritou, kteří mají zároveň dost času na to, aby mohli svou práci provést důkladně a spor zároveň rozhodli v rozumném čase.

 

Dr. Josef Černohlávek

Autor je advokát a rozhodce se specializací na právní spory ve stavebnictví. Tento text částečně čerpá z knihy Právní spory ve stavebnictví autorů Dr. Josefa Černohlávka a JUDr. Petra Doubravy.

 


[1] Ve volném překladu tedy „Stavební spory v rozhodčím řízení a před státními soudy“.

[2] Více lze o tomto spolku zjistit na jeho stránkách www.arbitration-austria.at.

[3] K tomu viz např. nález Ústavního soudu I. ÚS 3227/07 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5146/2009 a sp. zn. 23 Cdo 2570/2007.

[4] K tomu dodávám, že podle konstantní judikatury českých soudů je rozhodce povinen poučovat účastníky rozhodčího řízení analogicky podle § 118a o.s.ř. (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3227/07, ze dne 08.03.2011). Touto poučovací povinností ovšem není míněno, že by měl rozhodce povinnost před vydáním nálezu za všech okolností informovat strany o svém hmotně právním názoru na jejich spor. Poučení dle § 118a o.s.ř. slouží pouze k tomu, aby měl účastník možnost doplnit svá skutková tvrzení a důkazní návrhy.  

[5] V této souvislosti cituji § 127 odst. 1 o.s.ř: „Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.

[6] K tomu viz § 127a o.s.ř.: „Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“

[7] K tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 275/2006 ze dne 24. 4. 2008.






© 2021 Dr. Josef Černohlávek, Všechna práva vyhrazena.