Odstoupení od smlouvy o dílo ve stavebnictví - 2. část
Dr. Josef Černohlávek, Praha*
V. Vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo
Nejvíce otázek vzbuzuje vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo. Pokud se tato smlouva týká zhotovení stavby, není většinou možné, aby si strany navzájem vrátily svá plnění, protože část díla provedenou do odstoupení již vrátit nelze – tato již provedená část díla je obvykle již od svého zhotovení součástí jiné nemovité věci, např. objednatelova pozemku či budovy, kterou objednatel staví pro investora (v případě odstoupení od smlouvy na provedení subdodávky). Specifikum vypořádání bezdůvodného obohacení po odstoupení od stavební smlouvy o dílo tedy spočívá v tom, že je třeba stanovit, jak vysoká částka náleží zhotoviteli jako kompenzace za provedenou část díla, která zůstala ve vlastnictví objednatele. Právním titulem pro tuto kompenzaci je bezdůvodné obohacení. O výši této částky se obvykle vedou spory, které jsou navíc komplikovány různými právními i skutkovými faktory:
- Provedená část díla bývá mnohdy vadná, což je také třeba nějakým způsobem „ocenit“ při kalkulaci částky, jež má být zaplacena zhotoviteli. Pak ovšem vzniká spor o to, podle jakých pravidel má být stanovena částka, o kterou se v důsledku vad stavby snižuje platba určená pro zhotovitele.
- Objednatel často proti pohledávce zhotovitele na zaplacení náhrady za bezdůvodné obohacení započte své vlastní pohledávky za zhotovitelem na zaplacení smluvních pokut (typicky za prodlení s dokončením díla) nebo na zaplacení náhrady škody (např. škody vzniklé v důsledku prodlení zhotovitele s dokončováním díla).
- Výše částky, která by měla být po odstoupení zaplacena zhotoviteli jako náhrada za bezdůvodné obohacení, je stanovena jednak obecně pro všechny typy smluv v § 2999 ObčZ (týká se případů, kdy není vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné) a jednak speciálně pro smlouvu o dílo v § 2600 až 2603, § 2613 ObčZ a dále i v § 2622 odst. 3 a § 2627 odst. 2 ObčZ. Podle standardních výkladových pravidel by tato speciální právní úprava měla být použita přednostně před obecnou právní úpravou obsaženou v § 2999 ObčZ. Problém však spočívá v tom, že již zmíněná speciální úprava není komplexní (vztahuje se jen na některé specifické případy), obtížně interpretovatelná (zjevně nebyla vytvářena s ohledem na specifika stavebního díla) a výpočet částky podle této speciální úpravy je mnohdy extrémně složitý.
Přestože v této oblasti panuje stále mnoho nejasností, pokusím se v následujícím textu předložit několik názorů, jak by se mělo či mohlo při výpočtu náhrady za bezdůvodné obohacení vypláceného zhotoviteli stavby po odstoupení od smlouvy o dílo postupovat.
1. Obecná úprava náhrady za bezdůvodné obohacení v případě, kdy vydání jeho předmětu není možné
Pravidla pro případ, kdy předmět plnění není možné po odstoupení od smlouvy vrátit, upravuje pro všechny typy smluv obecně § 2999 ObčZ.
Obecná pravidla vypořádání určená pro situaci, kdy vydání předmětu bezdůvodného obohacení není možné, jsou celkem jasná a srozumitelná. Z § 2999 je na odstoupení od smlouvy o dílo třeba aplikovat odst. 2, protože smlouva o dílo je smlouvou úplatnou. Zhotovitel provádí své dílo za úplatu, a má proto podle § 2999 odst. 2 nárok na náhradu ve výši smluvně dohodnuté úplaty. V praxi tedy půjde o smlouvou stanovenou cenu za část díla, kterou zhotovitel provedl před odstoupením od smlouvy. Pro její ocenění ve výši úplaty (tj. ve výši stanovené smlouvou) lze pak použít např. jednotkové ceny uvedené v rozpočtu, jenž je přílohou smlouvy.
Ne vždy však bude výpočet této části díla v praxi jednoduše proveditelný. Velmi často se totiž nepovede odstoupit od smlouvy tak, aby provedenou část díla bylo možné jednoznačně oddělit od zbytku díla a ohodnotit ji např. podle rozpočtu připojeného ke smlouvě. Pokud takové ocenění provedené části díla možné není, pak podle mého názoru nezbude, než použít pravidlo obsažené v § 2999 odst. 1 ObčZ, a zhotovitel tedy bude mít právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny části díla, kterou provedl – to je nakonec obvyklé kritérium, jež používala i judikatura Nejvyššího soudu z dob účinnosti předchozího občanského zákoníku (viz níže).
Za obvyklou cenu je přitom třeba považovat cenu, kterou by obohacený (tj. objednatel) musel v daném místě a čase poskytnout za stejné plnění (tj. za provedení stejné části díla).
K pojmu „cena obvyklá“ lze odkázat ještě na § 492 odst. 1 ObčZ a dále na § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a § 2 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách.[22]
V minulosti se k pojmu „obvyklá cena“ v souvislosti s ohodnocením bezdůvodného obohacení, jež spočívalo ve stavebních pracích, vyjadřoval také NS. Jedná se ovšem o rozhodnutí vycházející z předchozí právní úpravy (občanský zákoník 1964 a obchodní zákoník), přičemž výklad pojmu „obvyklá cena“ v těchto rozhodnutích není příliš podrobný:
Lze uvést např. rozhodnutí, které se týká náhrady za bezdůvodné obohacení, které spočívalo ve stavebních pracích provedených při rekonstrukci rodinného domu poté, co zhotovitel odstoupil od smlouvy o dílo:
„Lze proto uzavřít, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění. Ke stejným závěrům… Jelikož v tomto konkrétním případě šlo o plnění ve výkonech (stavební činnost, resp. provedení díla), jež není možné dobře vrátit, jsou žalovaní povinni zaplatit peněžní náhradu odpovídající jejich majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že žalobce vynaložil náklady na provedení stavebních prací. Při posouzení výše této náhrady je proto třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by museli vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění.“[23]
Další rozhodnutí se týkalo rekonstrukce prodejny, při které bezdůvodné obohacení spočívalo v tom, že objednatel namísto zhotovitele zaplatil svým subdodavatelům za jejich subdodávky (objednatel tedy platil místo zhotovitele to, co měl po právu platit zhotovitel):
„V dané věci žalovaná zajistila provedení části díla jinými subjekty, přičemž jim toto plnění uhradila. Tím se žalobkyně na úkor žalované bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná tyto práce provedla (resp. zajistila a uhradila) bez právního důvodu, když tyto práce byly zahrnuty do předmětu díla na základě smlouvy o dílo… V souladu s judikaturou NS bude nutno v této věci pro učení výše bezdůvodného obohacení zjistit částku, která odpovídá obvyklé ceně těchto stavebních prací v daném místě a čase.“[24]
Blíže nespecifikovaných stavebních úprav se dotklo rozhodnutí, v němž se uvádí:
„Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného – srovnatelného plnění vynaložit… obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění.“[25]
Pokud by soud postupoval podle současné právní úpravy, bylo by ovšem nutné, aby přednostně zjišťoval výši bezdůvodného obohacení podle výše úplaty stanovené ve smlouvě o dílo, neboť smlouva o dílo je smlouvou úplatnou (bylo by tedy třeba použít např. jednotkové ceny dle rozpočtu přiloženého ke smlouvě). Zvláštní úprava obsažená v § 2999 odst. 2 bude mít totiž přednost před obecnější úpravou dle § 2999 odst. 1.
Ať již bude soud při zjišťování výše bezdůvodného obohacení vycházet z § 2999 odst. 1 či odst. 2, bude obvykle třeba, aby výslednou částku určil na základě znaleckého posudku, s ohledem na § 127 odst. 1 OSŘ. Je přitom na znalci, jakou metodou bude postupovat:
„… soud není oprávněn přezkoumávat mimo jiné ani výběr metody pro ocenění, neboť jde o odbornou skutkovou otázku, jejíž hodnocení přísluší pouze znalci“.[26]
V daném případě šlo o to, zda má být zhodnocení nemovitosti posuzováno podle nákladové, výnosové, či srovnávací metody – volba metody však náleží pouze znalci. To ostatně vyplývá i z § 42 vyhlášky č. 502/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti, podle něhož je povinnou náležitostí znaleckého posudku i odůvodnění metody použité znalcem.
2. Speciální úprava náhrady za bezdůvodné obohacení pro smlouvu o dílo
Nyní již k ustanovením občanského zákoníku o vypořádání stran po odstoupení od smlouvy, která jsou specifická pro smlouvu o dílo. Občanský zákoník v pasáži, která se týká smlouvy o dílo, obsahuje specifická ustanovení, jež by se podle obvyklých pravidel měla použít přednostně před § 2999. Jedná se o § 2600 až 2603 a § 2613.
Již při prvním čtení těchto speciálních ustanovení pro smlouvu o dílo je patrné, že nepokrývají vypořádání stran zrušené či neplatné smlouvy o dílo komplexně, ale zabývají se jen některými situacemi, k nimž může v této souvislosti dojít. Proto vzniká otázka, na jaké situace tato ustanovení dopadají a zda je vůbec lze použít i pro stavební smlouvu o dílo.
Ze zmíněných ustanovení budou mít ve stavebnictví jen zcela nepatrné využití § 2600 a 2601, neboť vycházejí z toho, že vlastnické právo k věci poskytnuté objednatelem nabyl zhotovitel (tj. zhotovitel by se měl stát vlastníkem stavby, kterou zhotovoval, včetně materiálu poskytnutého pro stavbu objednatelem). Ve stavebnictví je však předmětem díla obvykle věc nemovitá, která je již od samého počátku ve vlastnictví objednatele, neboť stavba je zhotovována na pozemku objednatele či na pozemku, který objednatel opatřil, nebo je objednatel od samého počátku např. majitelem rekonstruované budovy. Zhotovitel se nestává vlastníkem stavby ani u subdodávek (zde je vlastníkem stavby investor, který vůbec není účastníkem zrušené subdodavatelské smlouvy o dílo), ani u staveb zřízených na základě práva stavby. Věc poskytnutá pro stavbu se proto stává od jejího zabudování do díla vlastnictvím objednatele. Proto ve stavebnictví prakticky odpadají varianty, jimiž se zabývají § 2600 a 2601 ObčZ – objednatel či investor je od počátku vlastníkem předmětu díla (stavby), a proto nepřichází v úvahu, že by tuto stavbu či její část získal do vlastnictví zhotovitel. Vydání stavby zhotoviteli by bylo právně neproveditelné.[27]
Z výše uvedeného pohledu by se u stavební smlouvy o dílo mohly uplatnit pouze § 2602 a 2603, neboť vycházejí ze standardní situace, kdy má vlastnické právo k celému dílu i k věci poskytnuté pro jeho výstavbu od počátku objednatel. Ustanovení § 2602 ObčZ však pro vypořádání práv ze stavební smlouvy o dílo vlastně nepřináší žádná použitelná pravidla, neboť rozlišuje mezi dvěma zásadními situacemi:
a) Objednatel nabude zpracováním vlastnické právo k věci (tj. ke stavbě a tím pádem i k materiálu, který pro stavbu dodal zhotovitel či sám objednatel) a zhotovitel má naproti tomu právo na náhradu bezdůvodného obohacení. To však není nic nového či specifického, toto právo má zhotovitel bez dalšího již na základě obecného ustanovení § 2999.[28]
b) Objednatel odmítne vlastnické právo k věci (tj. ke stavbě a k materiálu, který byl pro stavbu poskytnut). Tato možnost je však u staveb prakticky neproveditelná, protože objednatel (či investor) je již od počátku vlastníkem stavby.
Ustanovení § 2602 z těchto důvodů hodnotím pro účely stavební smlouvy o dílo jako prakticky nepoužitelné.
Pokud jde o § 2603 ObčZ, vychází ze standardní situace, kdy vlastnické právo ke stavbě (i ke všem věcem použitým pro její zhotovení) nabyl objednatel a provedení díla bylo zmařeno z důvodu, za nějž zhotovitel neodpovídá (takovým důvodem může být typicky neplacení dílčích faktur objednatelem), a objednatel požaduje vydání věci vzniklé zpracováním, tj. stavby (jinou možnost však objednatel u staveb ani nemá). Za této situace je objednatel povinen podle zmíněného ustanovení nahradit zhotoviteli cenu jeho věci použité ke zpracování (tj. prakticky stavebního materiálu, který zhotovitel pro stavbu poskytl). Jak to však bude s náhradou ostatních nákladů zhotovitele (např. plateb pro jeho subdodavatele, zaměstnance atd.) a s náhradou za stavbu jako takovou, to vše v situaci, kdy zhotovitel za zmaření díla neodpovídá (jelikož za jeho zmaření obvykle odpovídá objednatel)? Ustanovení § 2603 tedy neřeší zhotovitelovy nároky po zániku stavební smlouvy o dílo komplexně, ale v podstatě říká jen tolik, že zhotovitel má nárok pouze na náhradu za materiál, který pro stavbu opatřil (a to i přesto, že zhotovitel za zmaření díla neodpovídá). To jistě nelze připustit jako princip pro odškodnění zhotovitele, jenž za zmaření díla neodpovídá, ale byl obvykle naopak poškozen tím, že objednatel neplnil své povinnosti. Proto se domnívám, že ani 2603 ObčZ není pro stavební smlouvy o dílo použitelný.
Lze tedy shrnout, že § 2600 až 2603 ObčZ najdou použití spíše u drobných děl typu oprava automobilu, zhotovení sochy na pozemku objednatele nebo ušití obleku na míru z látky dodané objednatelem, neboť cit. ustanovení se zabývají hlavně tím, jak má být za věci zapracované do díla odškodněn ten, kdo opatřil materiál použitý pro zhotovení díla, ale vlastníkem celého díla se nakonec nestal. Se stavbou běžné budovy na pozemku objednatele jako by tato ustanovení nepočítala, o větších a složitějších stavebních dílech typu výstavba železničního koridoru, rekonstrukce autobusového nádraží včetně přilehlých ulic nebo výstavba koryta říčního toku ani nemluvě. Domnívám se tedy, že pro účely vypořádání stran po odstoupení od stavební smlouvy o dílo by se § 2600 až 2603 ObčZ vůbec neměly používat, neboť řeší jen dílčí náhradu za věci poskytnuté pro dílo objednatelem či zhotovitelem, ale nezabývají se vypořádáním po odstoupení od smlouvy komplexně. Ostatně, když NS řešil vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo podle současné právní úpravy,[29] tak také vůbec neaplikoval speciální ustanovení občanského zákoníku obsažená v § 2600 až 2603, ale odkázal jen na obecné ustanovení § 2999 odst. 1 ObčZ (podrobněji viz níže).
Jinak je tomu v případě § 2613 ObčZ, který se netýká jen náhrady za věc poskytnutou pro dílo jednou ze stran smlouvy, ale upravuje komplexně vypořádání stran smlouvy o dílo v situaci, kdy objednatel zmařil provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá.[30] V praxi k dané situaci nejčastěji dochází, když objednatel neplatí zhotovitelovy faktury za provedené části díla a zhotovitel kvůli tomu odstoupí od smlouvy. V takovém případě bude zhotoviteli náležet jako kompenzace za provedenou část díla cena za dílo dohodnutá ve smlouvě snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil. Od smlouvou stanovené ceny díla se tedy odečte to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil – tuto částku však mnohdy nebude snadné vypočítat, neboť existuje celá řada položek, u nichž je sporné, zda a v jakém rozsahu by se měly do této ušetřené částky zahrnout.
Mezi částky ušetřené zhotovitelem budou podle mého názoru patřit nejen zhotovitelovy náklady na materiál potřebný pro dokončení díla, ale měly by sem patřit i další položky, které zhotovitel ušetřil, např. platby pro zhotovitelovy subdodavatele, ušetřené nájemné za použití pronajaté stavební techniky atd. Takovýchto ušetřených položek je velké množství a vzniká přitom otázka, zda je lze vůbec nějakým způsobem vypočítat. Budou mezi ně patřit také náklady na mzdy zhotovitelových zaměstnanců? Jak by se měly spočítat např. ušetřené mzdové náklady na zhotovitelova stavbyvedoucího, který působí zároveň na několika stavbách? O administrativním personálu zhotovitele ani nemluvě. Proti zahrnutí těchto mzdových nákladů do částky ušetřené neprovedením zbytku díla by šlo namítnout, že zhotovitel musí svým zaměstnancům vyplácet mzdy stejně, takže v důsledku neprovedení části díla na těchto nákladech nic neušetřil. Každopádně je výpočet zhotovitelovy kompenzace podle § 2613 ObčZ značně složitý až neproveditelný a je možné, že se soud při výpočtu zhotovitelova nároku na úhradu za bezdůvodné obohacení stejně bude nakonec muset uchýlit k obecným pravidlům obsaženým v § 2999 ObčZ.
Aby byl výčet ustanovení občanského zákoníku upravujících vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo kompletní, musím zmínit ještě následující dvě ustanovení, která se týkají specifických případů:
Ustanovení § 2622 odst. 3, jež se týká odstoupení v důsledku zvýšení ceny díla určené na základě rozpočtu daného s výhradou, že se nezaručuje jeho úplnost. Vzhledem k tomu, že stavební smlouvy o dílo obvykle neurčují, že rozpočet díla je nezávazný či neúplný (ale často se v nich naopak zdůrazňuje, že cena díla je pevná a nepřekročitelná), nebude mít zmíněné ustanovení ve stavebnictví časté použití; praktické bude spíše pro menší díla typu oprava auta v servisu. Pokud by se toto ustanovení mělo přece jen aplikovat a objednatel by odstoupil od smlouvy kvůli zvýšení ceny díla o více než 10 %, bude povinen nahradit zhotoviteli část ceny odpovídající rozsahu částečného provedení díla podle rozpočtu. Uplatní se tedy vlastně stejný postup, jako je tomu podle § 2999 odst. 2 ObčZ (viz část V.1), protože částka vyplácená zhotoviteli bude stanovena ve výši úplaty dohodnuté v původní smlouvě o dílo (tj. v souladu s rozpočtem připojeným ke smlouvě).
Konečně je zde ještě § 2627 odst. 2 ObčZ, který je na rozdíl od § 2622 pro oblast stavebnictví použitelný a praktický. Obsahuje pravidla pro vypořádání stran v situaci, kdy jedna z nich odstoupila od smlouvy o dílo kvůli skrytým překážkám týkajícím se místa, kde má být dílo provedeno. Tyto skryté překážky nebyly v době uzavírání smlouvy o dílo známy a jejich existence obvykle znamená zvýšení ceny díla. Potřeba zaplatit toto zvýšení ceny díla (tzv. vícepráce) pak může vyústit ve spor mezi objednatelem a zhotovitelem o to, na čí náklad se tyto vícepráce provedou. Nedojde-li mezi nimi k dohodě o změně smlouvy (jež obvykle spočívá ve změně ceny díla), může každý z účastníků od smlouvy odstoupit. Zhotovitel pak bude mít právo na cenu za část díla provedenou do doby, než překážku mohl při vynaložení potřebné péče odhalit. Jak se má tato cena určit, již § 2627 odst. 2 ObčZ neřeší. Výkladovým úskalím zmíněného ustanovení jsem se podrobněji věnoval v první části tohoto článku. Na tomto místě pouze zopakuji, že i v tomto případě je pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení třeba použít obecné ustanovení § 2999 ObčZ.
3. Jak vady díla ovlivní výši úhrady za bezdůvodné obohacení?
Bude-li mít část díla provedená před odstoupením od smlouvy vady, bude se to muset na výši zhotovitelovy náhrady za bezdůvodné obohacení pochopitelně nějak projevit. Taková situace nebude výjimečná, protože právě vady nedokončeného díla mohou vést nakonec k odstoupení objednatele od smlouvy o dílo (viz např. § 2593 ObčZ). V závislosti na rozsahu a významu vad provedené části díla pak bude muset být snížena i náhrada vyplácená zhotoviteli.
Stanovení hodnoty díla bez vad obvykle nečiní potíže – k tomu postačí běžné ocenění stavby znaleckým posudkem. Sporné však bývá, jak stanovit hodnotu stavby s vadami, resp. jaké faktory (a v jaké míře) ovlivní „ocenění“ vady díla. Domnívám se, že pro zjištění částky, o niž bude náhrada vyplácená zhotoviteli snížena v důsledku vad, bude vhodné použít obdobná kritéria jako při zjišťování výše slevy z ceny dokončeného díla v důsledku vad. Po odstoupení od smlouvy sice objednatel podle dosavadní judikatury již nemá právo na slevu z ceny díla v důsledku vad (viz část III.1), ale v tomto případě by se jednalo jen o analogické použití kritérií pro stanovení slevy, protože věcné východisko je stejné v obou případech – vada snižuje určitým způsobem hodnotu díla. Obecným pravidlem pro určení výše slevy z ceny díla je, že se sleva určí jako rozdíl mezi hodnotou díla bez vad a hodnotou díla s vadami ke dni dodání díla.[31] NS se k této problematice vyjádřil např. takto:
„Výchozími skutečnostmi pro posouzení výše slevy bude zejména rozsah vadnosti díla, závažnost vad, jak vady omezují či komplikují užívání, popřípadě snižují životaschopnost věci, a dále lze vzít v úvahu další okolnosti vyplývající z posuzování konkrétního případu. Základním požadavkem, který je při určení výše slevy nutné mít na paměti, je, že by objednateli měla být prostřednictvím tohoto práva (nároku) z odpovědnosti za vady vytvořena situace blížící se stavu, kdy by mu bylo plněno bez vad.“[32]
Cit. rozhodnutí tedy poskytuje určité obecné vodítko pro stanovení slevy z ceny díla. Obdobnou otázkou se NS zabýval také v jiném rozhodnutí, v němž odkázal i na celou řadu svých předchozích rozhodnutí ke stejnému tématu:
„… pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo a soudu je přenecháno, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností… odvolací soud nepochybil, jestliže výši slevy neztotožnil s částkou nutnou k pouhému odstranění vad…, nýbrž do ní promítl i snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty a zohlednil prognózu dalších možných projevů vad“.[33]
Kritéria obsažená v cit. judikátech, jež se primárně zabývají stanovením slevy z ceny díla v důsledku jeho vad (tj. v případě, že objednateli vznikne toto právo z vad na základě účinné smlouvy po předání dokončeného díla), mohou sloužit i při rozhodování o tom, jak se má vada nedokončeného díla promítnout do jeho hodnoty při vypořádání stran po odstoupení od smlouvy.
Jak jsem již uvedl, rozhodující položkou, o kterou se hodnota díla snižuje v důsledku vad, bývají náklady na jejich odstranění, tj. cena opravy stavebního díla. V této souvislosti dochází mnohdy k diskusím, jak důkladnou metodu odstranění vad je třeba pro účely tohoto „ocenění“ vady použít. Stejnou vadu lze totiž odstranit s různou mírou důkladnosti, což má samozřejmě vliv i na ocenění prací potřebných k odstranění vady. Při sporu o tom, jaká metoda odstranění vady má být pro účely kalkulace slevy použita, zhotovitel pochopitelně prosazuje metodu, která je co nejlevnější, avšak nemusí garantovat skutečně definitivní odstranění vady. Naproti tomu objednatel ve snaze maximálně snížit částku placenou zhotoviteli často prosazuje takovou metodu, která je co nejnákladnější a znamená v podstatě kompletní (a třeba i zbytečné) předělání již provedené části díla. Oba tyto přístupy jsou extrémní a je na soudu, aby – obvykle s použitím znaleckého posudku – rozhodl, jaká metoda odstranění vady má být pro účely „ohodnocení“ vad díla považována za přiměřenou. Připomínám, že výše nákladů na odstranění vad nemusí být jedinou položkou, o kterou se kvůli vadám sníží hodnota provedené části díla; o tyto další položky je třeba snížit hodnotu stavby případ od případu, na základě konkrétních okolností.
4. Postup dle § 136 OSŘ – stanovení výše vypořádání na základě úvahy soudu
Hovoříme-li o obtížích při zjišťování výše bezdůvodného obohacení, které má být zaplaceno zhotoviteli za provedenou část stavby, je třeba zmínit i § 136 OSŘ, jenž dává soudu – za určitých okolností – možnost určit výši nároku jen podle své volné úvahy, tj. nikoliv zcela exaktně. Toto ustanovení nepředstavuje alternativu k postupu podle výše rozebíraných a dalších ustanovení, ale jde o procesní ustanovení, které má umožnit soudu stanovení výše nároku ve specifické situaci, kdy lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Obtíže mohou být dány např. i vysokými náklady na zjištění výše nároku, které hrubě neodpovídají jeho výši.[34] Ve stavebních sporech by mohlo být použití § 136 OSŘ oprávněné v případě, kdy nelze dost dobře zjistit množství použitého materiálu např. proto, že se jedná o podzemní, resp. již zakryté stavební práce.
Jinak ve stavebních sporech bude obvykle možné zjistit náhradu za bezdůvodné obohacení na základě znaleckého posudku, přičemž znalec může tuto částku určit na základě jednotkových cen obsažených v rozpočtu připojeném ke smlouvě; není-li rozpočet připojen, pak např. na základě veřejně dostupných cenových soustav stavebních prací.[35] Ve sporu o pohledávky objednatele vzniklé v důsledku vad rodinného domku se NS vyjádřil následovně:
„Otázkou předpokladů pro určení výše plnění úvahou soudu podle § 136 OSŘ se NS zabýval v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, jímž argumentuje dovolatelka, a to ve vztahu k výši slevy z ceny díla. Dovodil, že nejde o situaci, kdy by výši slevy nebylo možné zjistit, popř. by její zjištění bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, jsou-li s ohledem na výši vymáhané slevy náklady na zjištění její výše, např. znaleckým posudkem, úměrné, a uzavřel, že předpoklady pro aplikaci § 136 OSŘ nejsou splněny v těch případech, kde lze výši plnění zjistit prostřednictvím znaleckého posudku a náklady na jeho pořízení nejsou neúměrné výši plnění, jež je v řízení požadováno. V souzené věci byl znalecký posudek vypracován. Závěr o tom, že určité právně významné skutečnosti, k jejichž posouzení je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 OSŘ), je prakticky nemožné zjistit, by měl vyplynout právě ze znaleckého posudku. Měl by to být soudní znalec, kdo se kvalifikovaně, na základě svých odborných znalostí vyjádří v tom ohledu, že na základě podkladů, které jsou k dispozici, nelze dospět k exaktním výsledkům; i takový závěr je výsledkem odborného posouzení.“[36]
Situaci, kdy se soud při určování výše bezdůvodného obohacení po odstoupení od smlouvy o dílo potýkal s nedostatečnými podklady, popsal NS takto:
„Pokud jde o určení výše bezdůvodného obohacení, odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu…, podle něhož může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Odvolací soud s ohledem na názor Nejvyššího soudu postupoval tak, že určil s pomocí znaleckého posudku cenu dostavby biologické čistírny odpadních vod směřující ke splnění projektované kapacity 2500 EO podle schválené dokumentace. V situaci, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovanou obsahovala pouze ujednání o celkové ceně čistírny, nebyl vypracován rozpočet, z něhož by byly patrny ceny jednotlivých komponentů čistírny a ani faktury žalované neobsahovaly rozpis prací, z něhož by bylo možno dovodit přesnou částku představující cenu neprovedeného dovybavení čistírny, neměl odvolací soud jinou možnost.“[37]
Postupu podle § 136 OSŘ ve stavebním sporu se dále týkalo rozhodnutí, v němž NS konstatoval:
„Volná úvaha ovšem bude namístě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, resp. které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy soudu (k tomu srov. např. rozsudek NS z 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, Právní rozhledy, 2007, č. 20).“[38]
Judikatura k § 136 OSŘ tedy zdůrazňuje, že i při použití tohoto ustanovení se nejedná o zcela volnou úvahu soudu, ale kvantitativní závěr soudu musí vycházet z určitých skutečností či podkladů, které musejí odpovídat souvislostem posuzovaného případu. V odůvodnění pak musí být myšlenkový postup soudu popsán, a to tak, aby byl přesvědčivý, seznatelný (dostatečně konkrétní) a přezkoumatelný.[39] Soud musí odůvodnit i samotné použití postupu podle § 136 OSŘ, tj. např. vysvětlit, proč není možné nařídit důkaz znaleckým posudkem nebo v čem spočívají nepoměrné obtíže při zjišťování výše pohledávky.[40]
5. Předchozí právní úprava a použitelnost dosavadní judikatury
Není bez zajímavosti, jak výpočet náhrady pro zhotovitele po odstoupení od smlouvy o dílo řešila dosavadní judikatura, která vycházela z ustanovení předchozího občanského a obchodního zákoníku).[41] Obchodní zákoník v § 543 a 544 rozlišoval (obdobně jako nyní § 2600 až 2603 ObčZ) mezi situací, kdy vlastnické právo ke zhotovené věci nabyl objednatel, a kdy zhotovitel.
Druhé z kritérií pro určení nároků z bezdůvodného obohacení je v nynějších ustanoveních § 2600–2603 ObčZ poněkud jiné: zatímco obchodní zákoník rozlišoval mezi situací, kdy závazek provést dílo zanikne z důvodu, za který odpovídá objednatel, a z důvodů, za které neodpovídá objednatel, občanský zákoník z tohoto pohledu rozlišuje mezi situacemi, kdy se dílo zmaří z důvodu, za nějž zhotovitel odpovídá (§ 2601, 2602 ObčZ), a kdy se dílo zmaří z důvodu, za nějž zhotovitel neodpovídá (§ 2600, 2603). V této souvislosti opakuji můj názor, že § 2600 až 2603 ObčZ jsou pro účely vypořádání stran po odstoupení od stavební smlouvy o dílo nepoužitelné, neboť řeší jen dílčí náhradu za věci poskytnuté pro dílo objednatelem či zhotovitelem, ale nezabývají se vypořádáním po odstoupení od smlouvy komplexně.
Vzhledem k § 2999 ObčZ se dále domnívám, že dosavadní judikatura vycházející z předchozího obchodního a občanského zákoníku již bude částečně překonaná a v poměrech současného občanského zákoníku se už neuplatní. Níže tedy uvádím některá rozhodnutí NS ke zmíněné otázce:
Pokud k odstoupení od smlouvy o dílo došlo pro porušení povinností objednatele, měl zhotovitel podle dosavadní judikatury nárok získat za jím provedené dílo částku, kterou by objednatel musel v daném místě a čase zaplatit za dosažení stejného plnění (za stejné dílo), tj. na náhradu ve výši obvyklé ceny za provedenou část díla. Stanovení náhrady ve výši obvyklé ceny bylo jedním ze dvou základních principů dosavadní judikatury.[42] Stejný princip je nakonec obsažen i v § 2999 odst. 1 ObčZ, a proto mohou být cit. rozhodnutí podle mého názoru použitelná i nyní.
Pokud k odstoupení od smlouvy o dílo došlo z důvodu, za který objednatel neodpovídá (např. pro porušení povinností zhotovitele), měl zhotovitel za jím provedenou část díla nárok na částku, o kterou se objednatel obohatil, jež se např. v konkrétním případě určila jako rozdíl hodnot rekonstruované budovy po provedení rekonstrukčních prací a před nimi.[43] Domnívám se, že tento přístup je dnes již překonán díky § 2999 ObčZ, který pro výpočet bezdůvodného obohacení stanoví jiné kritérium, a to obvyklou cenu provedené části díla nebo úplatu za provedenou část díla určenou dle smlouvy; cit. judikatura již proto není pro platnou právní úpravu použitelná. Jinou úpravu obsahuje také § 2613 ObčZ, podle něhož zhotoviteli náleží cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil.
Z již překonaného principu, že výše bezdůvodného obohacení objednatele se určuje jako částka, o kterou se objednatel obohatil, vychází také rozhodnutí, které se vztahuje k § 544 odst. 1 ObchZ.[44] I pro současné poměry však může mít význam závěr NS, který je v něm obsažen:
„Na výši obohacení objednatele podle § 544 odst. 1 ObchZ naopak nemá vliv případné zvýšení hodnoty jeho nemovitosti v důsledku jiných okolností nespočívajících v činnosti zhotovitele při provádění díla (např. plynutí času a změna situace na trhu s nemovitostmi).“
Jinak řečeno, pokud se majitel stavby obohatil díky obecnému zvyšování cen nemovitých věcí, nebude to mít vliv na výši náhrady za bezdůvodné obohacení, kterou bude muset hradit zhotoviteli.
Případem, kdy vlastníkem provedené části díla není ani zhotovitel, ani objednatel, ale majitel nemovitosti (investor) se rovněž NS zabýval.[45] Podle názoru vysloveného v cit. rozhodnutí se v daném případě neuplatnilo tehdy platné pravidlo, že zhotovitel má nárok na částku, o niž se zvýšila hodnota nemovitosti, protože obohacený objednatel není vlastníkem této nemovitosti a o tuto částku se tedy nemohl obohatit. Nebylo tedy třeba zjišťovat hodnotu nemovitosti po provedení stavebních prací a před nimi. Zhotovitel měl v tomto případě nárok pouze na hodnotu plnění, které pro objednatele subdodávky provedl. Bylo přitom třeba vyjít z obvyklých nákladů, které by obohacený objednatel musel vynaložit v daném místě a čase na dosažení obdobného plnění, tedy z obvyklé ceny prací provedených zhotovitelem.[46] Vzhledem k § 2999 ObčZ tento judikát považuji za použitelný i nyní.
Na okraj ke stanovení výše úhrady za bezdůvodné obohacení objednatele (majitele nemovitosti) dodávám, že podle NS se za bezdůvodné obohacení považuje i prospěch, který objednatel získal provedením bouracích prací:
„Ve zcela obecné rovině, na níž dovolatel svými myšlenkami ulpívá, lze nicméně podotknout, že kvalifikaci zmíněných výkonů jako zhodnocení cizí věci nelze a priori označit za nepřiléhavou, neb kupříkladu odstranění neuživatelné budovy mající v podstatě zápornou ekonomickou hodnotou a uvedení pozemku do stavu způsobilého nové výstavby může představovat objektivní zlepšení majetkového stavu vlastníka věci z hlediska jejího tržního ocenění, nemluvě již o tom, že demoliční práce bývají nezřídka součástí komplexnějších přestaveb a jiných stavebních zásahů, jež ve svém celku nemovitost rovněž bezesporu zhodnocují.“[47]
I demoliční práce mají pochopitelně svou hodnotu, a i když kvůli nim vlastně zaniká věc nebo její část, mohou ve svém důsledku znamenat pro majitele nemovitosti přínos (a tím pádem i bezdůvodné obohacení).
Z judikátů k vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo, které se týkají již právní úpravy v současném občanském zákoníku, je mi známo rozhodnutí NS, jež sice nezabývá provedením stavby, ale pro oblast stavebnictví má význam také, neboť v něm soud řešil odstoupení od smlouvy o dílo na zhotovení projektové dokumentace stavby („PD“).[48] V dané kauze šlo o to, že podle smlouvy o dílo uzavřené na zhotovení PD pro rekonstrukci budovy Úřadu práce v Chebu měl projektant připravit tuto PD tak, aby cena stavebních prací nepřesáhla 9 mil Kč vč. DPH. Podle zhotovené PD by však výše ceny činila 14 mil Kč včetně DPH (to bylo patrné z výkazu výměr a rozpočtu, který byl součástí PD). Objednatel toto překročení výsledné ceny stavebních prací považoval za podstatné porušení smlouvy o dílo, a proto od této smlouvy odstoupil. Vznikl spor o to, zda a kolik má být zhotoviteli PD za jeho dílo zaplaceno. Objednatel přitom tvrdil, že PD je kvůli nadměrné ceně stavby vadná a pro něj nepoužitelná. Věc se dostala až k NS, který pak dospěl k těmto závěrům:
- PD je dílem s nehmotným výsledkem ve smyslu § 2631 ObčZ.
- Bezdůvodné obohacení, kterého se dostalo objednateli PD, proto nelze omezovat na listiny, jež jsou jen hmotným nosičem díla, ale nikoliv dílem samotným. Bezdůvodné obohacení v tomto případě spočívá v hodnotě projektu vypracovaného pro objednatele, jenž je výsledkem duševní práce a dalších výkonů zhotovitele PD.
- Pokud jde o rozsah obohacení, je třeba vycházet z § 2991 odst. 1 ObčZ, dle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Rozhodující tedy je, o kolik se zvýšil majetek obohaceného (K tomu dodávám, že toto kritérium však již občanský zákoník u stanovení výše bezdůvodného obohacení neužívá).
- Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti či neúplnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele PD. Je třeba vzít v potaz i reálnou využitelnost výsledku zhotovitelovy činnosti pro objednatele.
Tato kauza se sice netýkala výše bezdůvodného obohacení za nedokončenou stavbu, nicméně pro úvahy o pravidlech pro její určení má význam fakt, že soud vůbec nepoužil speciální ustanovení občanského zákoníku o vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo, ale věc řešil na základě obecného ustanovení § 2991 odst. 1 ObčZ. Podle mého názoru by však bylo namístě spíše použití § 2999 odst. 2 ObčZ, protože smlouva o dílo je smlouvou úplatnou a zhotovitel tedy plní za úplatu.[49] Specifikum posuzovaného případu je v tom, že (na rozdíl od situace pojednávané v tomto článku) objednateli nezůstala ve vlastnictví stavba (obvykle tedy hmotná věc nemovitého charakteru), ale získal dílo nehmotné povahy, které pro něj navíc zřejmě ještě nebylo použitelné. Proto závěry tohoto judikátu nelze beze zbytku aplikovat na případy odstoupení od smlouvy o dílo na provedení stavby.
VI. Závěrem
Závěrem tohoto článku konstatuji, že úprava vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo je v současném občanském zákoníku značně nepřehledná a nejasná. Zejména není jasné, za jakých podmínek a jakým způsobem by se u staveb měla aplikovat ustanovení § 2600–2603, § 2613 a § 2627 ObčZ. Svůj názor k (ne)použitelnosti těchto ustanovení jsem se snažil vysvětlit výše. Obdobně tomu bylo také v již zrušeném obchodním zákoníku, k jehož ustanovení o nárocích stran po odstoupení od smlouvy se NS vyjádřil takto:
„Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že i když úprava náhrad při zániku závazku provést dílo není nejšťastnější, jde v případech citovaných ustanovení obchodního zákoníku o úpravu dispozitivní, od níž se strany mohly ve smlouvě o dílo odchýlit nebo ji vyloučit (srov. § 263 odst. 1 ObchZ).“[50]
Tento judikát se sice týká § 544 a 548 již zrušeného ObchZ, nicméně se domnívám, že právě cit. závěr NS lze vztáhnout i na současnou právní úpravu, která z obchodního zákoníku vychází. Pro smluvní strany ze zmíněného rozhodnutí NS i dnes vyplývá závěr, že úprava vypořádání stran po odstoupení od smlouvy o dílo je dispozitivní a že je v jejich zájmu, aby si tuto problematiku ve své smlouvě upravily jinak a jasněji. Předmětem takové smluvní úpravy by mohly být např. tyto otázky:
- Jaké situace se považují za podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 2002 ObčZ, který dává jedné ze stran právo odstoupit od smlouvy.
- Podle jakých pravidel se určí výše náhrady za bezdůvodné obohacení vyplácená zhotoviteli za provedenou část díla v případě odstoupení od smlouvy.
- Jaký vliv bude mít na výši této náhrady skutečnost, zda k odstoupení došlo z důvodů na straně objednatele či zhotovitele, resp. to, zda odstoupení zavinil objednatel nebo zhotovitel.
- Jak se projeví na výši náhrady za bezdůvodné obohacení fakt, že provedená část díla má vady.
- Zda i po odstoupení od smlouvy přetrvají objednatelova práva z vad té části díla, kterou zhotovitel před odstoupením již provedl, případně jak se sníží částka vyplácená zhotoviteli z titulu bezdůvodného obohacení kvůli tomu, že objednatel tato práva pozbyl.
- Možnost objednatele započítat proti pohledávce zhotovitele na náhradu za bezdůvodné obohacení pohledávky objednatele za zhotovitelem, jako jsou zejména pohledávky na náhradu škody a na zaplacení smluvní pokuty (případně s explicitním vyloučením § 1987 odst. 2 ObčZ pro případ, že by se tyto objednatelovy pohledávky považovaly za nejisté a neurčité).
* Autor je advokátem a rozhodcem se specializací na právní spory ve stavebnictví.
Text článku čerpá z knihy Právní spory ve stavebnictví autorů Josefa Černohlávka a Petra Doubravy.
[22] Pojmy ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk jsou definovány v následujících ustanoveních zákona o cenách.
[23] Rozhodnutí NS z 2. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013.
[24] Rozhodnutí NS z 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3815/2010.
[25] Rozhodnutí NS z 6. 13. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011.
[26] Rozhodnutí NS z 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019.
[27] Na tomto místě neřešíme možnost, že by stavba byla věcí movitou, kterou zhotoviteli předat lze, protože jde o záležitost spíše okrajovou. Stejně tak existují typy staveb, které nejsou součástí pozemku a mohly by teoreticky připadnout do vlastnictví zhotovitele, např. podzemní stavby se samostatným účelovým určením (viz § 498 ObčZ) nebo liniové stavby (viz § 509 ObčZ), jako jsou třeba i dálnice, silnice a místní komunikace (viz § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Z hlediska podnikatelské praxe jde však jen o hypotetické situace, a proto se jimi nebudeme zabývat. Lze si těžko představit, že by stavební společnost získala jako náhradu za provedení části díla do vlastnictví např. podzemní rozvody tepla nebo vodovodní přípojku.
[28] Kromě toho, § 2602 neříká, jak se má tato náhrada z bezdůvodné obohacení vyplácená zhotoviteli stanovit.
[29] Rozhodnutí NS z 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017.
[30] Je otázka, proč občanský zákoník obdobně neupravuje vypořádání stran také v situaci, kdy provedení díla zmařil zhotovitel. Vzhledem k tomu, že pro tento případ neexistuje v občanském zákoníku speciální úprava v ustanoveních o smlouvě o dílo, bude ji třeba řešit podle obecné úpravy obsažené v § 2999 ObčZ.
[31] Již zrušený obchodní zákoník toto pravidlo stanovil v § 439 odst. 1 následovně: „Nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami, přičemž pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění.“ Zmíněné ustanovení se analogicky používalo i pro slevu z ceny díla. Občanský zákoník obdobné pravidlo pro určení slevy z ceny zboží či díla neobsahuje, nicméně podle mého názoru lze očekávat, že se soudy tohoto postupu přidrží i v budoucnosti, mj. i proto, že dává poměrně jasné instrukce, jak při zjišťování slevy postupovat.
[32] Rozhodnutí NS z 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008.
[33] Rozhodnutí NS z 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013.
[34] Viz rozhodnutí NS z 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012.
[35] Cenová soustava ÚRS, Ceník stavebních prací RTS a. s.
[36] Rozhodnutí NS z 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014.
[37] Rozhodnutí NS z 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2003/2012.
[38] Rozhodnutí NS z 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007.
[39] Viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 939–941 s.
[40] K tomu závěry rozhodnutí NS z 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008.
[41] Jednalo se především o § 543 a 544 ObchZ, které řešily právo stran smlouvy o dílo na náhradu za bezdůvodné obohacení při použití obdobných kritérií jako současný občanský zákoník.
[42] K tomu viz rozhodnutí NS z 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007; z 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008; z 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001; z 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006; z 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006; z 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010; z 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009; z 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011; z 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000; nebo z 19. 3. 2003sp. zn. 29 Odo 622/2002.
[43] Tento závěr byl obsažen v rozhodnutí NS z 25. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006, a k obdobným závěrům dospěl NS také např. ve svých rozhodnutích z 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 891/2006; z 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003; a z 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010.
[44] Rozhodnutí NS z 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1340/2018.
[45] Rozhodnutí NS z 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1063/2016.
[46] NS v této souvislosti odkázal na závěry svého rozhodnutí z 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007.
[47] Rozhodnutí NS z 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016.
[48] Rozhodnutí NS z 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017.
[49] § 2999 odst. 2 ObčZ: „Plní-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty…“
[50] Rozhodnutí NS z 26. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5330/2017.